ZRCADLO BOLESTI

Studený lednový vítr se opíral do Luciiných zad, když naposledy stála na zápraží domu, který byl po dvě desetiletí svědkem jejího utrpení. Svírala v prstech ošoupanou rukojeť kufru, do něhož se vešlo jen pár nejnutnějších věcí – oblečení, doklady a několik osobních předmětů, které pro ni měly nevyčíslitelnou hodnotu. Dům za jejími zády zůstával tichý, prázdný, jako by i ty stěny, které tolikrát pohltily její vzlyky, teď zadržovaly dech. Lucie polkla slzy, které jí stékaly po tvářích a mísily se s ledovým deštěm. Každá kapka na její kůži byla jako jehla, připomínající bolest, kterou v sobě nosila příliš dlouho.

Svazující tíha na jejím hrudníku nebyla způsobena jen těžkým zimním kabátem, ale především vědomím, že uvnitř toho domu zůstávají tři části jejího srdce – její děti.